Výchova a ochočení 

Ochočení potkánka vůbec není těžké. Potkani jsou od přírody vysoce inteligentní a protože jejich původci – divocí potkani – žijí v koloniích, mají i vysoce vyvinuté sociální chování. Potkan se učí velmi rychle, je přátelský, zvídavý a samozřejmě chytrý. Jak tedy na to?

 

Pořizujeme potkánka

Možností je několik – zverimex nebo chovatel (myšák s průkazem původu nebo bez). Zverimex bych raději vynechala, zde nabízení potkánci obvykle pochází z příbuzenské plemenitby, jsou předčasně odstavení od matky, vystresovaní, většinou bez pozitivního kontaktu s člověkem, často i nemocní (respirační onemocnění, nádory, vnější paraziti apod.) Jediné pozitivum vidím v tom, že pořízením takového myšáka jej zachráním před sežráním hadem. Nicméně musím doma dodržet přísnou alespoň třítýdenní karanténu, abych si mezi ostatní chovance nezanesla nějakou nemoc nebo breberky. Myšáka od chovatele vřele doporučuji. Miminka jsou od malička zvyklá na člověka, člověk je pro ně něco jako přerostlý potkan. Výběr je veliký co se týče barev, znaků, typu srsti a oušek. Pokud chci na mazlíka, průkaz původu není až tak důležitý, pokud pro chov, je nezbytný. Bez něj myšák nemůže být uchovněn a navíc je možné z průkazu původu přesně zjistit, jaké geny nese. Prostě takový rodný list.

 

Kluka nebo holčičku?

Především doporučuji myšáky dva, ať už je to sameček nebo samička. Potkan jedináček potřebuje opravdu HODNĚ času a péče, tolik společenské zvíře by samotou velmi trpělo a mohlo by i uhynout. Jestli je možnost mít jen jediného, pak tedy raději samečka. Jsou klidnější, línější, mazlivější, jsou to pohodáři. Holčičky jsou akčnější, neustále v pohybu s potřebou něco dělat, takové malé zlobilky. Jsou ale veselejší. Zatímco velcí kluci myslí především na to, kde se v klidu vyspat a co bude k večeři, holčičky rády běhají a zařizují. S nimi se člověk rozhodně nenudí.

 

Rozhodnuto

Vybrali jsme si myšáka, určili plánovaný počet potkánků (který v budoucnu stejně překročíme), nakoupili vše potřebné – prostornou klec s ne příliš širokým rozpětím mříží, aby se mimčo neprotáhlo, dále napaječku, mističky, hamak (domečky nepoužívám, myšáky chovám na volném prostranství). Dále bezprašnou podestýlku, papání a pamlsky. Nastává ta vytoužená chvíle a vyrazíme pro našeho budoucího kamaráda.

 

První kontakt

Obvykle s ochočováním potkánka začínám už při první cestě domů. Potkánek je většinou mírně vyděšený (cizí prostředí, bez mámy a sourozenců), proto ho nedám do přepravky, kde by byl opuštěný, ale strčím si ho za tričko (přepravku mám pro jistotu s sebou). Poskytnu mu tím útočiště, kde bude teplo, přítmí a hlavně i já. Pokládám tento moment za opravdu důležitý, potkaní miminko je rádo, že se má u koho schovat ve stresové situaci a dobře si takového kamaráda zapamatuje.

 

První týden

Doma malého ubytuji do připravené klícky, vždy bydlí nejprve sám. Jedním z důvodů je karanténní opatření (délka karantény se odvíjí podle toho, odkud myšáka mám, u potkánka od známého chovatele postačí týden, u neznámého raději dva) a dalším důvodem je čas na ochočování a posléze postupné seznamování se starousedlíky. Klícku s mimčem si beru do kuchyně, kde je větší provoz, aby si zvykalo na různé zvuky a pohyby. Mluvím na něj příjemným hlasem a několikrát denně (jak mi to čas dovolí) jej vyndám, abychom si mohli pohrát a pomazlit se. Mimčo pustím na postel (odstraním peřiny, aby mi nezalezlo), lehnu si k němu a nechám ho běhat. Jelikož se nemá kam schovat, obvykle přibíhá ke mně (opět jsem útočiště). Mluvím na něj, šimrám, drbu a rukou si s ním hraji. Mimča ráda divočí a běhají, proto rukou dělám „druhého potkánka“, který utíká, kličkuje, nechá se dohonit a přeprat. Mimčo se pak ruky nebojí, naopak ji rádo následuje a získává sebedůvěru. Nikdy potkánka nehoním, pokud jej potřebuji sebrat, uchopím jemně a jistě. Občas potkánka vezmu do ruky, opět vlídně mluvím, pevně jej přidržím, otočím na záda a opusinkuji bříško a hlavičku (nemlaskat příliš nahlas). Toto je také velmi důležité. Mimčo už sice ví, že je u mne v bezpečí, může si se mnou hrát, ale tímto mu dávám najevo, že já jsem alfa, šéf, a že kdykoliv budu chtít, mohu se ho dotýkat kdekoliv (bříško je nejintimnější část těla). Každý den, když vím, že mimčo si pohrálo a já budu v klidu sedět třeba u počítače, opět si jej dám za tričko. Potkánek u mne obvykle chvíli řádí, ale brzy se unaví, najde si nějaké pohodlné místečko (zase v bezpečí za tričkem, jako při první cestě domů), umyje se a usne. Nechám ho co nejdéle, většinou až do večerního krmení. Potkánek je rád, že má možnost fyzického kontaktu při odpočinku, často při mytí oblíže i mne. Během jednoho dvou týdnů jsme nejlepší kamarádi, stačí projít kolem klece nebo zavolat jménem a myšák visí na dvířkách s výrazem „já chci za tebou“. V této fázi jeho klícku umístím vedle klece již zabydlených myšáků tak, aby na sebe viděli, cítili se, ale nemohli se nijak poranit. Okamžitě se ve velké kleci strhne hádka o místo s nejlepším výhledem a nakonec se všichni seřadí a usadí jako v kině. Pozorují nového příchozího a zvykají si na jeho pach.

 

Seznamování

Během následujícího týdne se vzájemně okukují, až to po čase přestane být tolik zajímavé. Malému se věnuji stejně jako dříve, občas si přiberu některého velkého obyvatele do party. Začínám tím, o kterém vím, že je nejhodnější, šéfa klece nechávám na konec. Jednou denně velké pustím a nechám je běhat okolo klece malého prcka. Většinou klec několikrát přelezou a důkladně očůrají, nebráním jim v tom, miminko je i jejich. Nebo je pustím proběhnout na zem a prcek si zatím v klidu prohlédne velkou klec. Jakmile ji má prozkoumanou, nechám nejhodnějšího myšáka, aby se v kleci osobně seznámili. Zde je třeba vědět, že potkaní seznamování je rituál, do kterého nezasahujeme (pouze v krajním případě). Vypadá to sice často hodně dramaticky, ale je to jen jedno velké divadlo. Miminko piští, jako by mu šlo o život, leží na zádech a vypadá zcela bezmocně. Starousedlík nad ním stojí, očichává, tváří se přísně, případně po malém i šlape. Dává tím prckovi důležitou lekci o tom, jak to v kleci chodí a koho je třeba poslouchat. Za nejvhodnější dobu k seznámení s ostatními považuji 6-8 týden věku (miminko je už dostatečně velké, aby mu „prohlídka“ ostatních neublížila, ale ještě není natolik pohlavně vyzrálé, takže jej ostatní stále považují za „dítě“). Než malého nastálo umístím s ostatními, klec důkladně vyčistím.

 

Výchova

První fázi ochočení tedy máme za sebou, případné seznámení s ostatními také. Jak s výchovou?
Jsou věci, které potkánka naučit lze a naopak věci, které jej naučit nelze. Velmi dobře se myšák naučí chodit na zavolání, ovšem záleží na tom, jak moc se mu budeme věnovat. Své potkánky oslovuji jménem při každém kontaktu a každého jednotlivě. Vždy spojím s podrbáním, pohlazením, slovní pochvalou nebo s kouskem něčeho na zub. Nechávám je volně běhat vždy večer před večeří, což je pro ně veliká motivace. Jen málokdy se některý zapomene třeba pod skříní a musím mu dát přivonět k soustu, aby věděl, o co přichází. Miluji je ve chvíli, kdy nesu plné misky, postupně je všechny svolám, v patách mi běží celá smečka a jakmile se zastavím, natahují se, abych je mohla zvednout. Pokud je volám jindy, většinou velmi dobře reagují, ale stejně je nutné počítat s tím, že přijdou jen pokud se jim bude chtít. Potkany NIKDY netrestáme, pouze chválíme a odměňujeme. Nelze je naučit, aby neočůrávali kde co, zde platí pravidlo, že čím víc se jim daná věc líbí, tím víc si ji označují kapičkami moče (především samci). Není možné jim jakkoliv vysvětlit, že se nesmí ožírat nábytek, knížky, kabely a vůbec všecko. Jediná možnost je prevence, nebezpečné nebo cenné předměty odstranit.

 

To nejlepší nakonec

Správným přístupem, vlídným a klidným zacházením získáme chlupatého kamaráda, který nás bude milovat jako svého nejlepšího přítele. Je až s podivem, kolik lásky, oddanosti, radosti a přátelství se vejde do srdíčka takového malého stvoření. Potkaní život není dlouhý, zato doopravdy prožitý. A proto je máme tolik rádi, naše malé – velké kamarády.

 

Autor: Marie Hájková, CHS laboratorních potkanů Grove, http://www.grove.unas.cz